Pravidla českého pravopisu/ kolektiv autorů

Pravidla českého pravopisu se speciálně zabývají zejména odchylkami od hláskového pravopisu:

* volba mezi i (í) a y (ý). Z tohoto důvodu se rozlišují měkké, tvrdé a obojetné souhlásky a k obojetným souhláskám se vytváří seznamy vyjmenovaných slov. Pravopis koncovek se řídí gramatickými vzory, u koncovek sloves je pak třeba sledovat gramagickou shodu přísudku s podmětem, t. j. pravopis slovesa podřídit gramatickému rodu podmětu, ať už vyjádřeného nebo nevyjádřeného.
* používání písmena ě, rozlišování mě a mně, změkčování písmen d, t, n písmenem i
* ztráta znělosti některých souhlásek na konci slov nebo ve skupině souhlásek, páry znělých a neznělých souhlásek značené písmenem pro znělou souhlásku
* pravopis skupin souhlásek, které se někdy vyslovují zjednodušeně (např. šveska = švestka, cera = dcera, kecky = zastarale kedsky, ale děcko ≠ dětsko, jednostraný = jednostranný, francouský = francouzský) a hláskové změny, které se odrážejí i v pravopise (brandýští a hradečtí, ne brandýsští a hradecčtí)
* volba předložky nebo předpony s a z (se a ze)
* označování délky samohlásek, volba mezi ú a ů, změny délky při ohýbání slov (dráha – o drahách, prodávat – prodavač, výjimka – výjimečný – vyjímatelný), dubletní tvary
* psaní přejatých slov (zachování původního pravopisu, způsoby počeštění, přepis některých písmen s odlišným významem, potlačené zdvojení písmen, volba mezi s a z, označování délky samohlásek, zachování původních i a y), pravidla transkripce
* psaní zkratek a značek
* pravopis vlastních jmen, zejména kapitalizace (psaní velkých písmen) a pravopis víceslovných vlastních jmen (rozdílná pravidla pro různé typy subjektů), úzus u označení na pomezí vlastního jména (např. první světová válka malými písmeny, Vánoce po reformě pravopisu velkými písmeny), rozlišování vlastních jmen od obecných
* jiné případy kapitalizace (vyjádření zvláštního vztahu, začátky větných celků atd.)
* hranice slov v písmu, psaní mezer, spojovníků, spojky -li, dělení slov na konci řádku
* členicí (interpunkční) znaménka (tečka, čárka, závorka, pomlčka, středník, otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovky, tři tečky, odsuvník čili apostrof)
* pravopis a zvláštnosti jednotlivých slov (dokumentováno pravopisným slovníkem)

Závaznost pravopisné kodifikace

Žádný zákon závaznost Pravidel českého pravopisu přímo nestanoví. Pravopisná zvyklost (norma) češtiny je ustalována a sjednocována především Ústavem pro jazyk český a školskou soustavou. Ústav pro jazyk český vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Příslušné státní ministerstvo (nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) je obvykle schvaluje pro užívání ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Pravidla doporučovaná Ústavem pro jazyk český jsou obecně považována za oficiální.